Ondřej Kamenický, architekt OKA Design, člen České komory architektů, vystudoval obor architektura na ČVUT a obor filmová a televizní scénografie na DAMU. Podílí se na projektu Pasáž českého designu. Získal zvláštní ocenění Gloria Musaealis 2010 a Gloria Musaealis 2004, cenu odborné poroty Dům roku 2011 časopisu Můj dům, a minulý rok cenu GRAND PRIX na veletrhu FOR ARCH za vířivku Amethyst.
Podíváme-li se na tvoji tvorbu, je poměrně různorodá. Stavíš domy, navrhuješ interiéry a zabýváš se i výstavnictvím. Co tě přivedlo k navrhování vířivek?
Při zakázce jednoho pražského bytu, jsem se zapovídal s vlastníkem a majitelem Janem Voříškem, který dovážel vířivky z Číny. Vyšlo najevo, že je i velký příznivce saunování a wellness vůbec a jako takový má o vířivkách svou ergonomickou představu. Také jej trápily dlouhé dodací lhůty a dostal nápad začít dělat vířivky tady, českýma rukama a s českým designem. No a tady to zapadlo do sebe s mým renesančním pojetím profese jako gesamtkunstwerku, architekt musí umět navrhnout cokoliv od mostu po vidličku. I proto jsem svou firmu pojmenoval OKA design, spíš než třeba OKA architekti :). Pro mě osobně to bylo o prozkoumání ergonomie. Musel jsem pochopit leccos o wellness a hydroterapii. Sice vás nadnáší voda, nemusíte v křivkách přemýšlet nad každým obratlem, avšak i tak musíte brát zřetel na to, že tvar vířivky musí reagovat na možnost uvolnit svoje tělo, natáhnout ruce, nohy a nechat si je optimálně namasírovat tryskami, ať jste malý nebo velký, silný nebo hubený.
Věřím, že se technologických výzev nelekneš, ale navrhnout vířivou vanu sebou určitě přináší nemalé nástrahy. V čem tě tenhle počin posunul?
Co se trysek a technologické části týče, měli jsme k sobě člověka z Anglie, který nás provedl možnostmi nových technologií otryskování. Zabýval jsem se tvary, které dělají modernitu. Poprvé jsem netvořil pro jedince, se kterým komunikuji, ale pro širokou veřejnost. Snažil jsem se tedy definovat vlastní designové tvarosloví, které ale samozřejmě vychází i z architektury a záměrně není imunní vůči určité módnosti. Druhá neznámá byla všechna zákoutí výrobního procesu. Samozřejmě prozkoumáváte materiály, které vůbec umožňují vytvarovat tak složitý tvar, rozhlížíte se, co vypadá dobře a co zase levně. Jako architekt jsem nabyl dojmu, že spousta vířivých van vypadá jako z Matrixu jako by do současné moderny vůbec nepatřily. Všechny ty bio tvary, které prožívaly svou slávu v devadesátých letech. Mým cílem bylo vytvořit současnou vířivku, kterou bych se nestyděl zasadit do jakéhokoliv interiéru.
Překvapilo tě při výrobě něco?
Samotný výrobní proces odhalil různé těžkosti. Zjistili jsme, že ony bio-designy vířivek let minulých se dobře odlévají. Můj design je založený na určité hře rádiusů, úhlů a čistých ploch, aby ona krása jednoduchosti vynikla. To ale způsobovalo těžkosti při odlévání tvaru. A tak jsem se v jednom okamžiku cítil provinile, že tím příliš komplikuji výrobní proces. Potřebovali jsme odladit drobnosti a detaily, než vše bylo perfektní. Veškeré ladění výroby se však vyplatilo, na výstavách a veletrzích, které lidé firmy minulý podzim objeli, reagovala veřejnost i prodejci velice pozitivně. Asi každý designér se musí někdy nacházet v nejistotě, zdali design není moc nezvyklý, zdali zákazníka příliš nevylekal, a já si tehdy konečně oddechl. Veřejnost pozitivně reaguje na eko-stránku výroby: počínaje drobnostmi jako UV lampa namísto klasické bazénové chemie. A konče vyztužením skořepiny vany, která se na rozdíl od většiny van dělá polyuretanovým nástřikem namísto karcinogenní laminace. Výrobně je hrozně hezkej moment, kdy se vana odlévá do formy. Nahřeje se plát akrylátu, který se k formě na okraji přisaje a po odsání vzduchu přes tzv. pinholes z formy se vytvoří nádherný tenký ničím nenarušený povrch.
V současné době jsou trendy termíny jako ekologie, udržitelnost velmi skloňované. Váš ekologický přístup byl plánovaný?
Nás samotné eko-stránka velice bavila, odpadu je pořád méně. Původně jsme tomu nepřikládali větší důraz, ale při přípravě technologie se majitel vždycky snažil udělat co nejlepší rozhodnutí. Moderní technologie jsou již tak dokonalé, že dokáží zpracovat i svůj odpad. V celé výrobně nenaleznete žádné jedovaté výpary, lidé se prochází v bílých tričkách s límečkem a panuje přátelská atmosféra.
Výroba vířivých van je poměrně náročná na prostor, že?
První prototypy probíhaly ještě za konzultace s čínským výrobcem. A tak formy byly poslední, co se vyrábělo v Číně. Následující kroky již byly vykonávány v evropském týmu rodinného podniku pana Voříška Hanscraft. Později se mi útočištěm staly Chrášťany u Prahy. Bývalý industriální komplex poskytl zajímavé a především dostupné možnosti. Výrobní halu jsme nejdříve pronajímali, poté odkoupili, následně zrekonstruovali, pod mým vedením. Rekonstrukce haly byla spíše pietní. Při rekonstrukci jsme objevovali a zachraňovali staré tovární lampy, nádherné původní smaltované s přeřadníky, ocelová topení, která postupně v hale přetváříme na nábytek. Odpad je minimální, vše v duchu upcyclingu. Vstupním prvkem do haly se stal kontejner, který se panu Voříškovi hned zalíbil jako dobrá připomínka začátků jeho firmy.
Uplynulo něco málo přes půl roku, kdy jste získali s vířivou vanou AMETHYST cenu GRAND PRIX při veletrhu FOR ARCH. Je to poměrně krátká doba na rozvahu o obchodní stránce věci, avšak co se rozšíření povědomí a zpětných vazeb týká – jaké jsou pocity?
Ještě bylo potřeba doladit nějaké drobnosti, pracujeme i na konstrukčních prvcích, které nejsou vidět. První vířivky se rozeslaly na přelomu roku do showroomů především po Evropě: Francie, Švýcarsko, Polsko, Španělsko, Anglie, Švédsko nebo Finsko – tedy rozjezd byl pozvolnější, než jsme na počátku čekali, ale zvedá se vlna zájmu, která začíná uklidňujícím způsobem stoupat.
Popiš nám vířivou vanu jako takovou.
Akrylátová vana, která stojí na konstrukci s velkým důrazem na kvalitu každého prvku, materiály jsou vybrány takové, aby vyhovovaly jak venkovnímu i interiérovému použití. Ovládání je dodáno od US společnosti Balboa, otryskování od CMP nabízí různé barevné tóny. Osobně jsem tlačil na minimalismus, aby nebyl narušen celkový tvar. Avšak vířivka musí nabídnout všechny možné vymoženosti od vodopádu, přes podsvícení a aroma módy.
Co mě trápilo, bylo obložení vířivky. Vymyslel jsem použít kompaktní desku, tedy laminát, který je sice imitace, čemuž se normálně snažím vyhnout, je však solidní a UV stabilní. Nabízí množství desénů, barev a detailů až třeba po pokovení. Základních variací jsem do začátku vybral šest, je jen otázkou času, kdy se vzory rozrostou. Vtipné je, že nás již kopírují v Německu, kde jedna firma začala taky používat laminát k obložení svých vířivek.
Ty sám máš doma vířivku?
Nemám, bohužel ji nemám kam dát. Musela by být jedině na střeše garáže.
Svoji vířivku jsi ale vyzkoušel, že?
Rozhodně. Amethyst je mojí srdcovkou, nejen protože je ametyst kámem vodnáře, mého znamení, ale je unikátem. Vířivky pro dva jsou poměrně neobvyklé, zvlášť v konfiguraci „vedle sebe“, opravdu je s tím spojena nejedna výrobní výzva! Obecně je vířivka finančně náročnější, avšak věřím tomu, že tenhle model pro dva si najde svoje zákazníky. Je to intimnější a opravdu symbolizuje relax.
Na jakém projektu pracuješ nyní?
Kromě klasické architektury se rád zatoulám i do designu. Vířivky nejsou ojedinělým zpestřením mé profese. Právě začínám rozpracovávat návrhy pro firmu Situs a jejich novou řadu nábytku. Tak uvidíme.
