Na jedné straně stojí krásné prostory, oslnivá světla, umělecké artefakty vyzývající diváka k výkladu a přemítání, bublající vernisáže plné krásných mladých lidí a sdílená vnitřní radost z oázy svobody a kreativity. Na straně druhé zaprášené kumbály, špína za nehty, nekonečná úmorná dřina, hledání, papírování a nedostatek odpočinku. Vybalancovat ty dvě polohy se snaží desítky nadšenců, kteří se rozhodli provozovat vlastní nezávislou galerii.
Zavedená umělecká instituce, která vyrostla na kořenech street artu a graffiti. Galerie od konce roku 2006 fungovala v budově bývalé trafostanice a elektrorozvodny ČKD v pražských Vysočanech. „Když ji zbourali, vydali jsme knížku Trafology. Chtěli jsme v ní ukázat, že od začátku to nebyla jenom nějaká mekka writerů. Prošlo tudy na stovku umělců všech možných druhů projevu,“ říká na úvod Blanka Čermáková, programová ředitelka a zakládající členka původní Trafačky.
Trafačka se po osmi letech provozu přesunula do haly číslo 14 v holešovické tržnici. A přišly změny. Trafo Gallery se profesionalizovala. Filozofii DIY vystřídal pravidelný program: šest výstav ročně a doprovodné publikace k výstavám. „Chceme umělcům dávat nadstandard. Vydáváme publikace, což je věc, která přežije. Nejsou to jen brožurky, ale často retrospektivní nebo tematické knížky. Snažíme se, aby vznikla zajímavá série,“ říká Blanka. Svoje umělce začali prezentovat také na zahraničních veletrzích.
Pohled do katalogu výstav ukazuje na celou škálu současného umění: od sochy přes video art po konceptuální umění. Dramaturgie galerie přesto navazuje na svoje začátky – stojí na umělcích, kteří jsou s Trafačkou od začátku. Street art nahradil urban art, jehož významnou figurou je Epos 257: „Pokaždé přijde s novým nápadem, jak veřejný prostor vnímá, jak ho popisuje, jak s ním pracuje, co ještě považuje za výtvarné umění. Jsou to takové sociální sondy. Tyhle přesahy jsou něco, co nás teď zajímá mnohem víc. Osobité projevy lidí, kteří začínali mj. na street scéně,“ říká Blanka.
GALERIE FERDINANDA BAUMANNA: KURÁTOR PŘEMÝŠLÍ JINAK NEŽ GALERISTA I když by se zdálo, že uspořádat výstavu ve vitríně je jednodušší než v běžný galerii, často to tak není. Všechno musíš tahat s sebou, nemáš žádný zázemí, řešíš věci punkově, musíš improvizovat.
Když streetartová subkultura vyčerpala sama sebe, umělci si museli najít jinou cestu. Většina z nich se s postupujícími lety přizpůsobila uzavřenému prostoru galerie. „Umění je někdy těžké vysvětlit,“ říká Blanka a přidává historku s pánem z úklidové firmy, který měl potřebu nazvat dílo Jana Kalába „matlanicí“. Sama od dětství vnímá, jak je důležité chodit pravidelně na výstavy, brát umění jako přirozenou věc – a v dospělosti na svůj zájem navázat. „Proto se věnujeme dětem, aby pro ně přítomnost mezi uměním byla přirozená a aby si zkoušely samy něco vytvořit. Mají úžasnou fantazii, zatímco my už máme zúžený úhel pohledu.“
„Chceme vystavovat přístupné, chytré, současné mladé umění, které nemá prostor v ostatních galeriích. Nevystavujeme nesrozumitelné věci nebo se je snažíme lidem zprostředkovat,“ popisuje Blanka dramaturgické rozpětí. V doprovodných programech se snaží ukazovat různé techniky, aby zaujaly i lidi, kteří rádi zkoušejí nové věci. „Říkáme, že jsme dospěli. Vyrostli jsme do věku, kdy aby to mělo smysl dělat a věnovat tomu čas, tak už jenom na profesionální úrovni“.
