Nové začátky národního muzea

Budova Národního muzea v Praze je výjimečná. A to z mnoha důvodů, mimo jiné také proto, že byla projektována a stavěna jako muzeum. To se zase tak často nestává, většina muzeí se nachází v dřívějších palácích a podobných stavbách, které jsou jen přizpůsobeny exponátům. Národní muzeum je ale muzeem ze své podstaty a od první čárky na papíře. „Dalo by se říci, že za těch více než 120 let od svého vzniku byla budova Národního muzea stále jen někým ničena,“ říká generální ředitel Národního muzea PhDr. Michal Lukeš, Ph.D. Z těch nejhorších můžeme vyjmenovat například to, že během Pražského povstání v roce 1945 byla na budovu shozena puma, která poškodila velkou část střechy, nesmazatelný zásah dostala 21. srpna 1968, kdy průčelí poškodila střelba sovětských vojáků. Bez následků nezůstalo muzeum ani při stavbě metra, v roce 1978 bylo poškozeno celé levé nároží věže. Naše historie se nevhodně podepsala i na interiéru. „Během let byly zničeny malované stropy i zlacení a dokonce úplně zmizely skleněné vitráže. Zvlášť necitlivé zásahy potkaly budovu v 70. letech 20. století, kdy se nádherné sály a depozitáře proměnily ve spoustu kanceláří a kvůli rozvodům elektřiny utrpěly i krásné štuky,“ trochu si zoufá Michal Lukeš a dodává, že právě proto, že budova byla za desetiletí hodně zdevastovaná, se s restaurátory snažili opravit ji přesně podle původních plánů architekta Josefa Schulze, na druhou stranu ale některé důležité stopy minulosti ponechali.

Snad každý z nás má v paměti Národní muzeum jako tmavou budovu, která působí tak nějak starobyle. Rekonstrukce, která probíhá už sedmým rokem, ale odhalila její mladistvou tvář a původní krásu světlé fasády. „Černá barva pískovce nebyla výsledkem exhalací, ale byla vytvořena uměle. Přiznám se, že jsem to před rekonstrukcí také nevěděl, nejsem památkář-specialista. O to větší radost mám, že se během rekonstrukce dozvídám od odborníků takové ty zákulisní věci, které by mě nikdy ani nenapadly. Víte, ono se říkalo, že fasáda ztmavla kvůli tomu, že na nádraží tehdy jezdily parní vlaky a jak se z nich kouřilo, saze padaly na fasádu. Ale byla to pravda jen částečně, protože v polovině minulého století byla fasáda uměle natřena směsí se sazemi. Jednak proto, aby se zakryly provedené opravy, ale hlavně proto, že v té době se takto budovy postaršovaly v duchu hesla, co je tmavé, to je staré a to je dobré. Ovšem s tím nátěrem pak vznikla taková lapálie při opravách děr po střelách z roku 1968. Tehdy se jim špatně vysvětlovalo, že při přátelské pomoci sovětských vojsk bylo rozstříleno Národní muzeum, a tak se hned snažili díry opravit. Samozřejmě, že už neměli původní pískovec z 19. století, a tak použili nějaký podobný. Z něj udělali výplně děr po střelách, které pak měli opět začernit. Jenže barva se na nový pískovec nechytla a první déšť ji smyl. Kvůli tomu ta místa ještě více vynikla. Tehdy s tím restaurátoři měli velké problémy a byli dokonce vyšetřováni, zda to nebyl úmysl. I my jsme při rekonstrukci fasády památku na střely zanechali a zvýraznili. Díky světlé fasádě navíc vznikl zajímavý efekt. Při pohledu z Václavského náměstí totiž ze světlého Národního muzea nádherně vystupuje tmavá socha svatého Václava. Takový černý jezdec na bílém pozadí je velmi dramatický pohled.“ Rekonstrukce Národního muzea měla přinést obnovení původní krásy budovy a k tomu bylo zapotřebí detailně prostudovat všechny dostupné informace a nákresy z té doby. K tomu, že se daří navrátit všechny původní prvky, dopomohlo i několik zcela náhodných nálezů. „Měli jsme velké štěstí, že jsme ještě před začátkem samotné rekonstrukce při vyklízecích pracích nalezli ve sklepě původní skříně, ve kterých byly po celá ta desetiletí uloženy veškeré plány architekta Josefa Schulze. Po celou tu dobu o nich nikdo nevěděl a nám tento nález velmi usnadnil práci. Samotné plány ale k rekonstrukci nestačí, museli jsme udělat velmi podrobné umělecko-historické průzkumy veškerého nábytku a interiérových prvků. To bylo velmi důležité, protože rekonstrukce je v první řadě památkovou obnovou stavby. Nechtěli jsme tedy nijak zasahovat do původních představ architekta, a to i proto, že se jedná o jednu z mála budov postavenou přímo pro muzejní účely. Na druhou stranu jsme museli muzeum přizpůsobit moderním požadavkům, například co se týká požární ochrany, ale hlavně tomu, co od muzea očekává návštěvník jedenadvacátého století. Proto jsme velice citlivě zabudovali nové prvky. Zastřešili jsme obě dvě nádvoří, která dříve sloužila jako parkoviště a odkladiště nepotřebných věcí. V budoucnu bude jedno z nich sloužit jako multifunkční výstavní síň a na druhém bude kavárna a knihkupectví. Využili jsme také krásný, ale dutý prostor kopule, která původně sloužila jen jako dominanta stavby a roznášela do pantheonu světlo. Protože z ní je unikátní a panoramatický výhled na Prahu, chceme ji zpřístupnit návštěvníkům. Nebylo to ale jednoduché, museli jsme velmi detailně řešit s památkáři nejen to, jak dostávat lidi nahoru, ale i to, jak zachovat původní funkci kopule – osvětlovat pantheon. Nakonec jsme to vyřešili speciální skleněnou podlahou.  Návštěvníci si ale na výhled budou muset ještě počkat až do roku 2020, kdy bude zkoulaudovaná celá budova.”

Během tříleté rekonstrukce, jejíž přípravné práce začaly v roce 2011, přišlo nejedno překvapení. Některá celý průběh znepříjemnila a prodloužila, jiná byla naopak příjemná. Do té první kategorie patří zjištění o poškození vzácných nástěnných maleb Václava Brožíka, které, jak se ukázalo, byly dlouhodobě poškozovány tím, že do budovy zatékalo. Bohužel omítka pod obrazy byla natolik uvolněna, že poškození nešlo vyřešit lokálně. Restaurátoři museli přistoupit k technice transferu, tedy odřezání vrchní vrstvy, pod kterou se musí vytvořit nová podkladová vrstva. Sejmuté kusy pak byly zrestaurovány v ateliérech a navráceny zpět na původní místo. „Další překvapení, které na nás vylezlo během rekonstrukce, bylo pod podlahou. Když v 19. století budovu stavěli, asi jim docházely peníze. Když jsme odkryli podlahy, zjistili jsme, že prkna roznášející váhu podlahy nemají takovou tloušťku, jako je v plánech, ale jsou slabší. Kvůli tomu je ale vlastně posunutý celý statický propočet budovy, což jsme museli obratem vyřešit. Nemohli jsme ale použít prkna v tloušťce, jež byla uvedena v plánech, protože z hlediska památkářů bylo nutné zachovat i pod povrchem vše v původním stavu. Bylo tedy zapotřebí udělat nové propočty a podpořit podlahu dalšími nosnými systémy. Člověk si řekne, že to jsou jen prkýnka v podlaze, ale když si uvědomíte, že máte 16 000 metrů čtverečních podlah, je to celkem nemilé překvapení,“ vzpomíná na všechna úskalí generální ředitel Národního muzea.

Jeden z dalších nálezů byl pod tapetami. Střely z osmašedesátého totiž nepoškodily jen fasádu, ale pronikly i dovnitř. Řemeslníci je v té době nepříliš dobře zacelili a později je raději překryli tapetami. Ty ostatně ze stěn úplně zmizí a bude obnovena původní výmalba přes šablony o velikosti 30×50 centimetrů. Mnohem příjemnějším nálezem byly skleněné fragmenty výplní stropu, jež byl zcela zničen za druhé světové války. Podle nich restaurátoři vytvořili repliku, kterou budou moci návštěvníci vidět poprvé po více než padesáti letech. Do muzea se také vrátí zlato, a to nejen do interiéru, ale i do exteriéru. A nebude ho málo –  zhruba za 12 milionů korun.

Oslava minulosti, jakou rekonstrukce zajisté je, přináší i moderní prvky uvnitř muzea. Národní muzeum totiž rozhodně nechce být zkostnatělou institucí představující návštěvníkům jen to, co v jeho zdech nacházely generace předtím. „Vždycky je to trochu boj. Ve většině muzejí jsou kurátory výstav především vědci. Někteří z nich by nejraději vzali svou sbírku a hýčkali si ji v nějakém naaranžovaném kabinetu. Jenže moderní návštěvník se nechce jen dívat, chce si věci vyzkoušet,“ říká Michal Lukeš a dál upřesňuje:  „Ale necheme návštěvníkům k exponátům přidat jen nějakou 3D hru. Chceme pro ně vymyslet příběh a vtáhnout je do děje. Naší výhodou i nevýhodou zároveň je fakt, že jsme muzeum pro všechny. Chceme sem nalákat děti, dospělé i seniory, turisty i odborníky. Proto připravujeme nejen multimediální prvky, ale vyrábíme i spoustu nových modelů. Například model dinosaura je velice důležitý. V Čechách jsou k vidění jen asi dvě kosti dinosaura, protože tu nebylo moře, dinosauři tu moc nežili. Ten co u nás žil, se jmenoval Mulionosaurus, jenže z těch dvou kostí si jej asi těžko představíte. A proto vytváříme jeho nové modely. Ve všech expozicích jsou pak plánované edukativní a dětské linky, na které se v mnoha muzeích zapomíná. Mimo to připravujeme ve vedlejší nové budově, která je k té staré připojena zcela novým tunelem, 600 metrů čtverečních dětského muzea. Nebude to nějaký hrací koutek, kam dítě odložíte, chceme hodně pracovat s dětskou fantaziíí. U té příležitosti jsme se spojili s divadlem bratří Formanů. Snažíme se totiž cílit i na děti a naučit je odmalička, že muzeum nené nudné a je to fajn místo, kam se budou chtít vracet. Inspiraci jsme hledali ve světových muzeích, která byla nedávno postavena nebo rekonstruována. Jedním z nich je skotské muzeum, jehož historie je zhruba stejně stará jako našeho muzea a rekonstruováno bylo před sedmi lety. Konzultujeme i s britským přírodopisným muzeem v Londýně a v New Yorku. Docela zajímavá muzea mají třeba i v Polsku a dalších zemích. Nebereme si ale jen tu dobrou inspiraci, hledáme i poučení z jejich chyb. Například právě to, že zapomněli na děti a  expozice mají příliš vysoko, to je věc, které se vyvarujeme.“

Samotné expozice budou řešeny velmi zajímavě a  zábavně. „Původně jsme vypsali velkou architektonickou soutěž na tvorbu expozic. Mysleli jsme, že vytvoříme jeden velký tým architektů, se kterým dáme dohromady všechny expozice, které jsou velmi pestré a různorodé. Jenže se ukázalo, že naše soutěž s pravidly architektonické komory není úplně v souladu se zákonem, a tak jsme ji museli zrušit. Tím se tato myšlenka celá rozpadla. Všechno zlé je ovšem pro něco dobré, soutěž jsme nezahodili úplně, ale rozdělili jsme expozice na sedm prvků a oslovili jsme architekty, kteří už nad tím muzeem přemýšleli. Na expozicích tak v současné chvíli pracuje sedm architektonických týmů, další architekti projektují centrální informační systém.“ Jako supervizor na projekt dohlíží profesor Josef Pleskot.

Foto: Miloš Červený Beníšek